Promluva při Podvečeru modliteb za životní prostředí a náš vztah k němu, Emauzy 14.1.2020. (Gn 1,26–28; Mt 25,31–46)

Ten, kdo podobně jako já občas cestuje po světě, musí si všimnout toho, že lidí je stále víc. Letiště jsou přeplněna, nádraží jsou přeplněna, památky jsou přeplněny a často i příroda je přeplněna. Zkrátka člověk zaplnil Zemi. A mě přitom vždy napadne to, že my jsme vlastně svědky splnění Božího příkazu z Knihy Geneze, kde Bůh lidem říká: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a panujte…“ Jen mi v tom cosi nesedí. Opravdu si to takhle Bůh představoval? Tohle chtěl? Nebo že by se Bible mýlila a poněkud přestřelila v ambicích a nárocích na člověka? Vždyť už mnozí dnes mluví o tom, že zemi by vlastně bylo mnohem lépe bez lidí i bez jejich plastů, chemikálií, výfukových plynů a vůbec bez všech těch jejich úžasných vynálezů. Ekologicky se v posledku chová ten člověk, který se vůbec nenarodil.
Jak to tedy Písmo myslí? Jsme schopni tomu porozumět? Má pravdu? My věřící jsme už navyklí automaticky obhajovat kauzu Boží. V Písmu přece je Pravda, i když často těžko pochopitelná a zanesená pod nánosy věků. Přestože také zdaleka všemu v Bibli nerozumím, spíše naopak, jsem stále více přesvědčen, že už nerozumím ničemu, dovolím si Bibli obhajovat i tentokrát.
Za prvé, zemi jsme nenaplnili, ale zamořili. Něco naplnit, znamená jistou míru. Když je pohár naplněn, tak je to tak akorát, ale nepřeteče. Když se proroctví naplní, tak to znamená, že je všechno tak, jak má být. Když se život člověka naplní, tak udělal to, co měl. Ne, my jsme zemi nenaplnili, ale zamořili. Kdo za to může? Naše lidská neschopnost dodržet správnou míru. Všechno musíme přestřelit a ani pak ještě nejsme spokojeni. Naplnit zemi přece neznamená, že se musíme ušlapat. Naplnit zemi neznamená, nedat ničemu ostatnímu prostor. A kromě toho, zemi lze přece naplnit i pokojem, láskou, milosrdenstvím, soucitem. Také to nám nedochází.
Za druhé, panujeme, ale panujeme špatně. My ekologicky ladění křesťané si někdy toto slovo „panujte“ změkčujeme, přislazujeme, různě ho kroutíme a ohýbáme, a byli bychom vlastně nejraději, kdyby tam vůbec nebylo. Panovat, to přece zní tak drsně, násilně, brutálně. Může to Bůh vůbec po nás chtít? Jenže Bůh to s tím panováním bohužel myslí vážně. Nedávno mne zaujal výklad evangelního textu, který jsme dnes četli. Co tam říká Ježíš těm, co jsou po pravici? „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království.“ Ujmout se království znamená vládu, panování. Úkol panovat dostanou spravedliví a nikoli nespravedliví. Skutečně kralovat a vykonávat vládu podle Boží vůle umí jen ten, kdo je spravedlivý, ten kdo je Božím obrazem, tedy ten, kdo je v pravém slova smyslu člověkem.
Člověk je zkrátka tvor, ze své podstaty určený k panování. Ať se nám to líbí nebo ne. Ježíš tam nedává třetí možnost. Buď budeš kralovat, nebo budeš zatracen, nic mezi tím. Mnozí dnes myslí, že přírodu zachráníme tak, že s ní splyneme, vyklidíme pole, zřekneme se svého lidství, že sebe sama prohlásíme za jedno ze zvířátek. To všechno však znamená rezignaci na své lidství, svou důstojnost i odpovědnost. Problémem současného člověka je to, že neumí nebo nechce být člověkem se všemi důsledky, z toho plynoucími.
A proto také neumí panovat. Přitom panovat vůbec neznamená nic výjimečného, pouze to, že každý se dokáže na svém místě zhostit svého úkolu, svého poslání. Uklízečka musí umět panovat nad koštětem, protože jinak po ní zůstane špína. Řidič musí umět panovat nad automobilem, protože jinak někoho ohrozí na životě. Učitel musí umět panovat nad žáky, protože jinak je nic nenaučí. Chirurg musí umět panovat na operačním sále, protože jinak pacientovi nepomůže. A koneckonců, každý má umět panovat sám nad sebou, nad svými negativními vlastnostmi a sklony, ovládat pokušení konat zlo. A tak to platí i v globálním měřítku. Umět panovat nad zemí, mořskými rybami, ptactvem a nad vším, co se na zemi hýbe, neznamená nic jiného, než být tomu všemu prospěšný.
Písmo praví: „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ A kdo nechce panovat, ať raději není. Amen.