Ekumenická bohoslužba za krajinu Suchdol, 27.5.2017

Země je zamořena podčlověkem

Scházíme se dnes, abychom se modlili za krajinu a přírodu. Přáli bychom si, aby příroda na tomto místě a v celém okolí Prahy přežila naši dobu zběsilého růstu a chaotického vývoje lidské společnosti a byla zachována pro příští generace. Modlitba je nejvyšším projevem lidského ducha, je povznesením duše k Bohu, daleko za horizont našeho omezeného pozemského života. Modlíme se, protože jsme lidé. Naše bohoslužba by měla být tedy především uvědoměním si svého lidství se všemi jeho důsledky, speciálně dnes s důsledky pro ohleduplnost ke krajině, k životnímu prostředí. Ptejme se slovy osmého žalmu: „Co je člověk, Bože, že na něho myslíš, kdo je smrtelník, že se o něho staráš?“

Četli jsme opět onen nevyčerpatelný text knihy Geneze. Tento text nám chce říci, kdo jsme. Sděluje nám naše příbuzenství se vším ostatním tvorstvem: jsme z jednoho materiálu, pocházíme od jednoho Tvůrce, obýváme jednu Zemi. A zároveň nám ten text odhaluje naši radikální jinakost od mimolidského světa. Člověk je k obrazu Božímu, má v Božím plánu specifické postavení a má za úkol Boží dílo obdělávat a střežit. Je tedy prodlouženou rukou Boží a tato ruka má žehnat, nikoli ničit.

O stránku dál popisuje kniha Geneze drama hříchu. Člověk selhává v plnění Božího úkolu, neumí zemi obdělávat a střežit, a tak se člověk a země stávají navzájem nepřáteli. Symbolem tohoto nepřátelství je vyhnání z ráje. Člověk není schopen splnit ani další Boží příkaz: „Naplňte zemi!“ Naplnit zemi znamená naplnit ji duchovním obsahem, smyslem, požehnáním, nikoli bezohlednou nadvládou. Člověk zemi nenaplnil, ale zamořil. Země je zamořena člověkem a jeho produkty, zamořena lidskou chamtivostí, bezohledností, ignorantstvím, zamořena hříchem, tedy vzpourou proti Bohu.

A tak není divu, že ještě o kousek dál v 6. kapitole knihy Geneze je Bůh znechucen člověkem, lituje, že ho stvořil, chce jej zničit, vyhladit. Víme, že to neudělal, že převládla Boží láska, která šla nakonec až na kříž. Naší křesťanskou nadějí je to, že s touto láskou můžeme počítat. Avšak zároveň, když se podíváme do současného světa lidské civilizace, máme příliš důvodů k optimistické naději na to, že náš pozemský lidský svět bude zachován, a že se rozvíjí k zušlechtění lidského ducha? Anebo to, co kolem sebe vidíme, je spíše dekadence, regrese, něco až nápadně podobné situaci, popisované knihou Geneze? „I viděl Hospodin, jak se rozmnožila zlovůle člověka, a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.“ Můžeme čekat, že civilizace, která stále více mluví o zbrojení a válce, bude brát ohled na krajinu? Příroda, to je přece to poslední, na co se ve válce bere ohled. Můžeme čekat, že civilizace, která je schopna zpeněžit všechno a na všechno se dívá skrze finance, neprodá nakonec i svou vlastní duši?

Jaký optimizmus můžeme sdílet ve společnosti, v níž značnému procentu voličů imponuje hulvátství, agrese, pýcha, neurvalost, nafoukanost, bohatství, chamtivost po penězích a blahobytu? Je to vůbec ještě člověk, kdo primitivním pudům a žádostem obětoval svou svobodu, soucit, laskavost, vlídnost, schopnost odpouštět? Je to ještě vůbec člověk, kdo neumí užívat svého rozumu i citu k rozlišování mezi dobrem a zlem? Nezdá se vám, že banální stupidita, šířící se společností jako mor, stále více rozmělňuje naši schopnost upřednostňovat krásno, čistotu, pokoj, laskavost, sounáležitost? Je to stupidita, co umožňuje, že náš svět, naše životy, jsou v rukách lidí, jejichž jediným cílem je vlastní zbohatnutí, získání moci. Copak se ona arogance a prolhanost, vysmívající se do očí lidem, nebude tím více vysmívat mimolidským tvorům a přírodě?

Láska k mimolidským bytostem, ke které chceme dospět, je jedním z nejušlechti­lejších projevů lidství. Cesta k ohleduplnosti vůči krajině a přírodě je tedy nutně zároveň cestou k zušlechtění člověka. Tuto cestu nelze projít jinak, než s Bohem, protože člověk je Božím projektem. V Božím projektu, a tedy i nejhlubší lidskou touhou je, aby člověk došel jednoty v Bohu, jednoty se sebou samým, s bližními, se vším stvořením. Teprve tehdy, když je lidská existence prožívána jako komunikace mezi Bohem a stvořením, stává se člověk sebou samým, stává se oním Božím obrazem.

Člověk bez Boha je ztracen. Všechny dávné vize Nietscheho nadčlověka ztroskotaly. Tzv. nadčlověk, emancipovaný od Boha, oproštěný od zavazující morálky, zaměřený jen na sebe sama, tento nadčlověk se ve skutečnosti stává podčlověkem, zrůdou, něčím, co nedosáhlo toho tvaru, který pro něj byl zamýšlen. Náš svět je zamořen podčlověkem a jeho civilizací smrti. Tento podčlověk, posedlý mocí, sedí na prezidentských trůnech, ve vládách a parlamentech. Podčlověk, posedlý penězi, přemýšlí o tom, jakou fintou či podvodem zbohatnout. Podčlověk, posedlý egoismem, zneužívá bezohledně všeho ke svému prospěchu. Podčlověk, zdegenerovaný hloupostí, si nechává vygumovat mozek televizní a globalizující kulturou, adorací hypermarketů, četbou bulváru a naivní krátkozrakou vizí plného břicha a v demokratických volbách pak volí podčlověka sobě podobného. Naším úkolem, sestry a bratři, svatou povinností nás křesťanů, je vzkřísit normálního obyčejného člověka, jenž má rozum i cit na svém místě, jenž je schopen volit dobro a zavrhovat zlo, jenž se obejde bez internetu, ale nedokáže žít bez soucitu a lásky. K takovému člověku můžeme dojít jen při pohledu na Krista.

Jedině Kristus Ježíš, dokonalý člověk a Bůh, vítězí nad smrtí a jen s jeho pomocí můžeme budovat kulturu života, která je schopna přežít samu sebe. Civilizace, která zná jen krátkodobé sobecké cíle, bude mít tím kratší trvání. Jen ta civilizace, jejímž cílem je Bůh, si uchová naději na život v plnosti.