Abychom nevymačkali naši planetu

Všechny naše náboženské úkony mají vyjadřovat naše vnitřní postoje, náš vztah k Bohu, bližním a ke světu. Nesmí tedy být pouhým zvykem, literou, tradicí, to by bylo velmi málo. Obřady žehnání všeobecně vzato pomáhají křesťanovi v kontemplativním prožívání víry a pohledu na svět. Nic tady není náhodou, nic zbytečně, nic beze smyslu. Za vším stojí Stvořitel, všechno dostáváme z jeho štědré ruky a všechno nás má přivádět k němu. Život křesťana není přežíváním v studeném netečném neosobním vesmíru. Je životem v přítomnosti Boží, kde každá událost a situace, příjemná či nepříjemná, je signálem, pozváním k nalezení Pána ve svém osobním životě, uvědoměním si působení Ducha svatého a jeho štědrých darů v životě člověka. To vše se týká také takzvaného požehnání úrody. Požehnání úrody patří mezi prastaré zvyky, sahající až do starozákonní doby. Nový Benedikcionál mluví o žehnání prvotin z úrody na znamení toho, že chceme za úrodu Bohu poděkovat. Proto spíše než „žehnání úrody“, je srozumitelnější termín „poděkování za úrodu“. Tak také nazývají slavnostní bohoslužbu v době vinobraní znojemští farníci. Chrám sv. Mikuláše tam bývá krásně slavnostně vyzdoben ovocem a zeleninou z úrody toho kraje. Pro někoho možná poutavá turistická atrakce, pro křesťana vyjádření vděčnosti Bohu za dary země. Podobné tradice se dodnes udržely i na jiných místech, leč je jich poskrovnu. Například v Polabí, tradičně zemědělské kraji, jakoby žehnání úrody nikdy neexistovalo. A to je škoda. Až v poslední době se tu a tam někteří věřící rozpomenou na liturgické bohatství církve a sami o tento obřad žádají. Tak tomu bylo v posledních letech v jedné z našich největších ovocnářských firem poblíž Českého Brodu. Požehnání úrody jablek se tam zúčastnili nejen majitelé a vedení firmy, ale také na dvě stovky brigádníků z Ukrajiny a Bulharska. Ti tomuto obřadu velmi dobře rozuměli a přidali se modlitbou Otčenáš ve svých rodných jazycích. Obřad žehnání prvotin z úrody nám připomíná, že jídlo, potraviny, ovoce, to není samozřejmost, kterou si můžeme kdykoli „vyrobit“ a koupit v supermarketu. Je to především plod země, dar Boží a teprve na druhém místě plod lidské práce, jak se také modlí kněz při přinášení darů ve mši svaté. Mašinérie tzv. rostlinné (či živočišné) výroby se dnes stala záležitostí peněz, dotací, technologií, pesticidů, hnojení, genových manipulací… a vyčerpané zdecimované půdy nebo vody, kontaminované chemikáliemi. Vyjádřeno slovy encykliky Laudato Sí papeže Františka, „snažíme se „vymačkat“ planetu až na doraz a ještě více“. Zůstalo ještě vůbec někde místo pro Boha? Nebo už jsme opravdu zcela propadli pyšné iluzi, že si všechno vyrobíme a obstaráme sami? Chceme čekat až se vše obrátí proti nám a Země se stane pro nás neobyvatelnou? A tak žehnání úrody nám má připomenout, že, dříve či později, bez Božího požehnání, marné lidské namáhání.

Katolický týdeník 46/2016