Naše okolní prostředí se zde ve Střední Evropě jen těžko může ještě nazývat přírodou. Je to tzv. kulturní krajina. Už tento termín vypovídá o tom, že naše příroda je proměněna kulturou, tedy tím, co vytváří člověk. Už několik tisíc let, od té doby, co se člověk stal zemědělcem a chovatelem, proměňuje své životní prostředí na kulturní krajinu. Dlouho však tato lidská činnost byla s přírodními zákony v rovnováze. Vzpomeňme na promyšlené krajinářské projekty doby barokní či období romantismu. Snoubil se v nich cit pro krajinu, pro duchovno, pro krásno vytvořené spoluprací člověka a přírody. V posledním století se však něco stalo. S nástupem průmyslové konzumní společnosti se začala krajina a její potřeby dostávat stále více do pozadí zájmu člověka. Lidé podlehli pyšné iluzi, že poručí větru a dešti. Začali náhle, nepromyšleně a bez znalostí fungování ekosystémů, drasticky a velkoplošně přetvářet to, co tady funguje statisíce let. Vznikaly přehrady, doly, lomy, fabriky chrlící odpad do vzduchu, země i vody, chemie, meliorace nebo naopak závlahy… V dobách tzv. reálného socialismu malíři běžně malovali na svých obrazech kouřící tovární komíny jako hrdý znak pokroku. Dnes na počátku 21. století začínáme sklízet, co jsme zaseli. Voda se nedá pít, někde se vzduch nedá dýchat a půda je vyčerpaná a otrávená umělými hnojivy. A tak v touze po návratu k již neexistující přírodě začíná být všechno „bio“ a „eko“…
Jenže nálepka na sklenici s marmeládou nebo na krabičce od vajíček situaci nezmění. Musíme jít do hloubky svého vlastního bytí. Musíme pochopit, že problém je v nás samotných, a změnit něco ve svém životním stylu i v organizaci naší civilizace. Musíme najít zdravý odstup od svých vlastních technických výtvorů. Vědecký název člověka Homo sapiens, člověk rozumný, je poněkud zavádějící. Člověk není pouze rozum. Pouhé intelektuální schopnosti, věda a technika, pokud nejsou usměrňovány citem a morálkou, se stávají destruktivními. Rozum či intelekt je nebezpečná zbraň schopná zničit všechno kolem, i sebe sama. Nutně musí být doplněn morálním životem, který rozum usměrňuje tak, aby se nechoval destruktivně. Díky svému rozumu jsme jediným druhem, který je schopen, alespoň načas, obejít obecné ekologické zákony. Objevili jsme energii ukrytou ve fosilních palivech. Když dojdou zásoby na jednom místě, doveze si je odjinud. Když se vyčerpá půda, nasypeme tam hnojivo. Když je zima, zatopíme si… Dnes víme, že to všechno je možné jen do času. Země je malá a blíží se doba, kdy nebude odkud brát, kdy země nebude schopna utáhnout naše stále větší nároky.
Díky svému citu a duchovnímu životu jsme však zároveň jediným druhem, který si to všechno uvědomuje a může v sobě najít morální a duchovní sílu něco změnit, dělat jinak. Možná zde se skrývá nová šance nás křesťanů. Dejme tuto šanci sobě i zemi.