Biblická odpověď na otázku, zda Bůh miluje i zvířata, se zdá být zřejmá. Nacházíme ji v Knize Moudrosti: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys to ty nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí? Šetříš všecko, protože to je tvé, Panovníku, který miluješ život“ (Mdr 11,24–26). Horší je to už s aplikací této skutečnosti. Miluje také člověk, stvořený k obrazu Božímu, všechno, co Bůh stvořil? Našla tato triviální teologická pravda nějakou odezvu v etice?
Vztah ke zvířatům je nejstarší ekoetickou otázkou. V dřívějších kulturách to byli jen osamocení jedinci, kdo si ji kladli. Většina lidí si nemohla dovolit ten „luxus“ zabývat se jí. Zvířata byla každodenní součástí zemědělsko-pastevecké, či zemědělsko-dobytkářské společnosti. Byla tady samozřejmě pro člověka, jako potrava či zdroj jiného užitku. Morální otázky po limitech zacházení se zvířaty se zdály bezpředmětné. Nicméně už ve středověku nacházíme např. v osobnosti sv. Františka z Assisi myšlenku o tom, že zvířata jsou také svým způsobem naši bližní. Nejsou sice lidmi, tedy nemůžeme s nimi plně recipročně komunikovat, jsou však cítícími živými tvory, v mnohém nám podobnými. A z toho by měly vyplývat nějaké limity určující zacházení s nimi.
Teprve doba renesance a zejména osvícenství tuto otázku začíná řešit. Vegetarián Leonardo da Vinci anebo Francois Voltaire považovali za lidskou tupost nevidět ve zvířatech cítící tvory zasluhující úcty, soucitu a morálních ohledů. Osvícenský filosof Jeremy Bentham vytvořil etiku, utilitarismus, založenou na existenci utrpení. Poprvé zahrnul zvířata, která také mohou trpět, do etických ohledů. Trvalo však ještě dlouho než se omezení, týkající se zacházení se zvířaty, začala objevovat v zákonech. Zejména v době po 2. světové válce, kdy západní společností hýbal duch pacifismu a ochrany přírody, vznikla mnohá hnutí a iniciativy, snažící se o všeobecnou změnu chování člověka ke zvířatům i ostatní přírodě.
Přesto, že dnes už máme zákony na ochranu zvířat a nemůžeme tedy s některými z nich zacházet jako s jakýmikoli jinými věcmi, situace se od dob minulých zas až tak zásadně nezměnila. Dokonce je v mnohém ještě složitější a paradoxnější. V městech máme doslova vedle sebe zvířecí hřbitovy a kadeřnické salóny pro psy i jatka, velkochovy a masný průmysl. V tom prvním případě se zachází se zvířetem jako s členem rodiny, téměř osobou, v tom druhém případě je jen materiálem určeným ke spotřebě. Na jednu stranu se vědci, studující biodiverzitu nemohou v mnoha zemích bez speciálního povolení sebrat ani mravenečka, na druhou stranu se jakási úchylná česká modelka prezentuje na internetu s trofejemi vzácných a vymírajících velkých zvířat, které vlastnoručně zastřelila, a nikdo jí v tom není schopen zabránit. Současná společnost zmítaná duchovním i morálním chaosem, léta od paradoxu k paradoxu. Všechno je „normální“ a o ničem už nelze říci, že je z principu špatné. Mimochodem, když na jednom z nejrozšířenějších serverů v sekci „životní styl“ můžete číst například článek s nadpisem: „Byla jsem třikrát těhotná, ale děti nechci. Nikdy.“, pak vás nějaká šílená modelka se zastřelenými zvířaty či pop-hvězda oblečená do šatů z kusů masa už přece nemůže nijak překvapit.
Nemohu si pomoci, ale stále více nabývám dojmu, že láska ke zvířatům je vyhrazena stejně úzkému okruhu lidí, jako tomu bylo dříve. I onen ochranářský a pacifistický patos druhé poloviny minulého století se jaksi vytratil. Už tady zase máme vojáky, už zase otevřeně zbrojíme a obchodujeme se zbraněmi, už zase se vytvářejí antagonistické tábory se svými propagandami. Jedna strana zastrašuje druhou a všichni se bojí všech. Mezi všemi těmi teroristy, islamisty, anarchisty, rebely, separatisty, ale také developery, kmotry, oligarchy či lobisty, se nějaká zvířata úplně ztrácejí. Tam, kde se znovu bojuje o úctu k člověku, je úcta ke zvířeti (a přírodě) mimo mísu.
Ani my křesťané na tom povětšinou nejme o mnoho lépe. Vezeme se na vlně současné mentality a zrazujeme tak své poslání být světlem světa a solí země. Někdy dokonce aktivisty, bojující za ochranu přírody, zesměšňujeme, jako by se snažili o něco špatného. Jeden italský autor pojednávaje o těch, kteří obhajují práva zvířat, vyjadřuje krásnou myšlenku. Říká, že tyto aktivity, ať už jsou jejich argumentace jakkoli diskutabilní, jsou ve své podstatě hymnem na lidskou osobu, na její schopnost vcítit se i do tvorů odlišných od sebe, pečovat o ně a ctít jejich potřeby. Láska ke zvířatům není jen výsadou Boží, je také jedním z vrcholů lidskosti. Je velkým úkolem nás křesťanů, aby náš život se vším všudy, tedy i se vztahem ke zvířatům a přírodě vůbec, byl takovým hymnem na lidskou osobu, hymnem těch, kteří oslavují Stvořitele i celé jeho stvoření.