Encyklika papeže Františka Laudato si je koncentrovanou syntézou toho, co bylo za posledních padesát let napsáno z pera křesťanských environmentalistů a teologů stvoření. Encyklika je potvrzením toho, že křesťanští autoři a některé biskupské konference se problematikou ochrany životního prostředí vážně zabývají už od dob vzniku ekologických krizí. Nové je to, že se pod to podepsal papež a přidal k tomu své charisma. V encyklice můžeme spatřovat především silný sociální aspekt. Papež František zcela v souladu s dosavadní linií církve klade důraz na těsné propojení mezi vztahem k člověku a k ostatnímu stvoření. Výraz „společný dům“ prostupuje celý text (dům, řecky oikos, z toho ekologie). Už tím František zdůrazňuje základní aspekt křesťanského environmentalismu. Žijeme na Zemi, ve společném domě všech organismů, Zemi, která nepatří nám, ale Hospodinu. Papež se nijak příkře nevymezuje od biocentrických směrů. Odmítá sice (zcela správně) nejradikálnější názory, které znehodnocují člověka a kladou jej na roveň ostatním organismům, ale v celku je vůči biocentrickým směrům vstřícný. To dokládá zejména vskutku přelomovým prohlášením, že ostatní tvorové mají svou vlastní hodnotu, nezávislou na člověku. Tedy ne všechno je tady pro člověka, jak bylo dosud v převažující linii teologie hlásáno. Všechno je pro Krista, protože „skrze něho a pro něho bylo všechno stvořeno“.
Proti čemu se však papež vyhraňuje velmi ostře a nesmiřitelně, je arogantní antropocentrismus, západní euro-americká civilizace konzumu ovládaná technokratickým a ekonomistickým paradigmatem. Papež tak staví církev do jasné pozice: nikoli na stranu bohatých, mocných, ovládajících ty druhé, ale na stranu ubohých, chudých a utiskovaných, mezi něž patří i ostatních bytosti a příroda jako celek. Církev tím sdílí názor s převažující linií současných odborníků environmentalistů, který říká, že hlavním viníkem současných problémů s životním prostředím je konzumní společnost, pohlcená a ovládaná technokratickou a finančnickou vládní garniturou. Tato civilizace podlehla klamu, že je možný neomezený růst na omezené planetě. Nekontrolovaně ždímá přírodu i člověka. Bere obyčejnému člověku radost z práce a ze života. Práce se stala jen nástrojem na vydělávání peněz, které jsou pak utraceny za reklamou vnucené věci, aby HDP mohlo růst a v posledku, aby těch několik nejbohatších bylo stále bohatší.
Papež chce křesťanovi otevřít oči. Ví, že to nebude snadné. Ví, že téma ochrany životního prostředí ve většině místních církví oficiálně dosud prakticky neexistovalo a bylo záležitostí několika málo „vychýlených“ jedinců. Tak na ně také ona většina pohlížela, jak papež sám poznamenává. Není třeba chodit daleko. Akcí ekologické sekce ČKA se pravidelně zúčastňuje hrstka několika málo nadšenců. Papež ví, že mnozí nebudou schopni pochopit. Ti další nebudou chtít pochopit. Tam budou patřit i mnozí z nás, lidí blahobytného Západu, kteří se svého blahobytu nebudou chtít vzdát a také mnozí lidé chudších zemí, kteří se v našem blahobytu vzhlížejí a chtějí ho také, protože kultura globalizace jim tento ideál vnutila. A konečně, u některých, a budou tam asi i někteří kněží či teologové, kteří o ochraně životního prostředí v seminářích nikdy nic neslyšeli, vyvolá Františkova encyklika pokrčení rameny či dokonce odpor. Je totiž příliš otevřená, příliš nová, příliš přesahující dosavadní témata církve. Snad se najde i dost takových, kteří nejen pochopí, ale také projdou „ekologickou konverzí“ a podle toho zařídí svůj život.

Katolický týdeník 37/2015