Albert Schweitzer je považován za jednoho ze zakladatelů eko-etického myšlení. Je to paradoxní, protože za jeho života ještě neexistoval termín ekologická krize a samotná ekologická věda byla v plenkách. Pravda, byly už vynalezeny a použity první jaderné zbraně, ohrožující veškerý život, proti nimž se Schweitzer vehementně ozýval a právem získal Nobelovu cenu míru. Avšak žil teprve na prahu globálních problémů s životním prostředím. Kromě toho ani nebyl ekologem a o fungování samotných ekosystémů, mu nešlo. A konečně, jeho dílo, týkající se přímo vztahu k přírodě, není zas až tak rozsáhlé a rozhodně po sobě nezanechal žádné monografie o ekologické etice. Přes to všechno je Schweitzer i dnes, 50 let od své smrti, stále aktuální, inspirativní a hojně citovaný. Proč?
Schweitzer není teologický mudrlant a profesionál, schopný obhájit si cokoli. Filosofie a etika jsou vedlejším produktem jeho citlivé duše. Jeho myšlení je tak naprosto nadčasové. Vnímá svět kolem sebe a zcela prostě řečeno vidí, že tady není něco v pořádku. Něco mu nehraje v civilizaci a světovém názoru, v němž vyrostl a byl vychován. Je přesvědčen o velikosti lidského ducha, ale zároveň bolestně prožívá, jak je naše „lidské“ zacházení se světem, s ostatními tvory brutální, sobecké, necitné, nelidské. Člověk, který je stvořen k obrazu Božímu, by měl mít jinou tvář, než jakou dosud ukazuje. Jsme přece živí tvorové obdařeni rozumem a citem, jsme schopni vnímat i potřeby jiných tvorů. „Jsme život, který chce žít, a žijeme uprostřed života, který chce také žít“. Tato vůle k životu se podle Schweitzera má stát základním morálním imperativem, jenž bychom měli respektovat.
Jeho nosnou myšlenkou je úcta k životu. Nejen k lidskému, ale k jakémukoli životu, ke všemu živému. Poukázal tak na největší slabinu a nedostatek dosavadní křesťanské teologie a morálky: téměř naprostou absenci jakékoli morální úcty a závazků k čemukoli jinému kromě člověka. Kdyby chyběl v křesťanské tradici svatý František z Assisi a několik málo dalších příkladů, zřejmě bychom my křesťané neměli v tomto ohledu nic. Etika, která nezohledňuje ostatní živé, zejména cítící tvory, je zkrátka etikou nedokonalou. To samé platí o náboženství. Křesťanství dosud uctívalo jediného pravého Boha Stvořitele, avšak nebralo téměř žádné ohledy na tvory, vyjma člověka. Jako jediný rozlišovací znak etické závaznosti byl absolutizován rozum. Co nemá rozum rovnocenný lidskému, není schopno se účinně bránit, a není nutné k tomu mít morální ohledy. Tak se stalo, že křesťané, ač vůdčí náboženská síla západní společnosti, po celá staletí nepozdvihli žádný výraznější hlas proti nesčetnému zneužívání mimo-lidských živých tvorů, ba dokonce je povětšinou i schvalovali.
Ani dnes není situace o mnoho lepší. Hlas křesťanů na obranu veškerého života není příliš slyšet. Nová encyklika papeže Františka zde představuje velkou naději na změnu. Měli bychom se postarat o to, aby naše náboženství, dosud nedokonale praktikované, se dokonalým stalo: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“. Úcta k životu do křesťanství patří, je součástí naší víry a morálky. Jen z různých důvodů nebyla v historii rozvíjena. Schweitzerovy myšlenky tak stále znovu burcují křesťanstvo k opětovnému promýšlení své víry, k onomu ekologickému obrácení, po němž volá také papež František. „Bůh miluje vše co učinil a nic z toho si neoškliví“ (Mdr 11,24). Tak by měl jednat také jeho milovaný a vyvolený tvor: člověk a zejména křesťan.

Katolický týdeník 36/2015