Moderní civilizace se svými městy a supermarkety dokonale odtrhla člověka od jeho sepjetí s přírodou, doslova jej vyrvala z kořenů. Současný člověk, který nikdy neviděl a nezažil, co to všechno obnáší, než se upeče chléb či uvaří brambory, často všechno považuje jen za bezduchý spotřební materiál, který si může kdykoli koupit. Není tedy divu, že si toto tragické a nenormální vykořenění stále bolestněji uvědomujeme a začínáme se zajímat, kde se to, co jíme, vzalo, odkud to pochází, jakou to má za sebou historii. Opět se rozpomínáme na to, co dříve pro středověkého člověka bylo samozřejmostí, a sice to, že všechno, co máme, pochází z Božích rukou, že to není samozřejmost, není to zboží na krámě, které si můžeme stejně snadno koupit jako potom vyhodit, ale je to vzácný Boží dar, projev jeho lásky a péče o své stvoření. Mimochodem, ve slově zboží přece slyšíme, že je to z-Boží ruky. V našem Benedikcionálu najdeme modlitbu žehnání polí, luk a pastvin, která je dobře použitelná v kterémkoli ročním období také na zahrady, lesy či rybníky. Vyjadřuje radost z Božího stvoření a vděčnost za dary, které nám Pán ve svém stvoření dává. V mnoha tradičně zemědělských oblastech se dnes toto žehnání běžně slaví, jinde však bohužel politováníhodně vymizelo. Je tedy nanejvýš potřebné a záslužné se k němu vracet. Je provázeno vhodně vybraným čtením z Izajáše a Žalmem 104, oslavujícím Boží stvoření. Žehnání může konat i laik a dodejme, že žehnací modlitba je spíše jakýmsi vzorem. Klidně si ji můžete podle svého citu a své potřeby upravit nebo ji přímo pronést vlastními slovy. O Velikonocích můžeme zajisté přidat myšlenku o tom, že Kristovo vzkříšení je novým a definitivním začátkem, dává smysl a naději nejen nám lidem, ale všemu stvoření, celému vesmíru. Pohanství se nebojme, neboť všechno, co je skrze Krista, našeho Pána, je bezpochyby požehnané.

Katolický týdeník 13/2013