Připomeňme známou skutečnost, že Vánoce, na rozdíl od největších křesťanských svátků – Velikonoc, nebyly v církvi slaveny od počátku. Začaly se slavit až od 4. století, tedy od doby, kdy skončilo pronásledování křesťanů. Svátky Kristova narození nahradily původní pohanské svátky Nepřemožitelného Slunce spjaté se zimním slunovratem. Pohanský bůh Slunce byl nahrazen jediným pravým Bohem, naším Světlem a Sluncem Ježíšem Kristem. I přesto zůstala doba slunovratu, kdy se den začíná zase prodlužovat, v našich zeměpisných šířkách dobou působící magicky. Jak jinak si vysvětlit existenci množství „křesťanských“ lidových zvyků a pověr, vázaných především na Štědrý večer, které se dědily z generaci na generaci, a které dodnes přežívají mnohdy i v těch nejortodoxnějších křesťanských rodinách. Namátkou připomeňme různé věštění z rozkrojených jablíček, rozlousknutých ořechů, lití olova, plovoucích skořápek či třeba házení střevíčkem. V posuzování těchto tradic bychom měli používat zdravý rozum. Tedy ani je hned šmahem nedémonizovat, ani jim nepřikládat žádnou větší váhu, než skutečně mají. K zralé křesťanské víře nepatří víra v žádné magické síly, energie či mocnosti, ale jedině důvěra a odevzdanost do rukou Boží lásky a prozřetelnosti. Přesto však v každém z nás zůstává něco z dítěte, které si potřebuje hrát a tato potřeba se snad probouzí v oněch vzácných okamžicích, jako je právě Štědrý večer. Proto berme ony zvyky hravě, asi jako tak, když při Člověče, nezlob se, házíme kostkou a samozřejmě máme radost, když nám padne to číslo, které zrovna potřebujeme. Také tomu přece nepřikládáme žádnou větší váhu. Pokud jde o úpravu štědrovečerního stolu a menu, neexistují žádné předpisy, a to je dobře. Každý kraj a každá rodina může přece mít své vlastní zvyky a tradice. V této pestrosti je hodnota a krása. Důležité je, abychom to neodbývali a abychom sváteční stůl nepřipravovali jen jednou ročně. Určitě by na štědrovečerním stole neměla chybět svíčka, symbolizující Krista jako naše Světlo. Pokud bude navíc bílá, připomene nám slavnostní liturgickou barvu Vánoc. Dobré je ozdobit stůl nějakou zelení, která, podobně jako vánoční stromek, symbolizuje život. Štědrovečerní večeře tradičně byla symbolem hojnosti a Božího požehnání. Proto měl být stůl co nejbohatší a v mnoha krajích byl součástí večeře proslov, resp. požehnání hospodáře či hospodyně, popřípadě četba úryvku z evangelia. Bylo také zvykem se po celý Štědrý den postit a jíst nesměla dokonce ani zvířata. Tím více pak vynikla atmosféra hojnosti, družnosti i chuť večeře. Tento zvyk bohužel mnohé rodiny dnes v kultuře nonstop otevřených supermarketů opouštějí. Tradičně byla v našich krajích večeře bezmasá a až od 19. století se rozšířil zvyk jíst rybu. Na Štědrý večer bylo vždy pamatováno i na domácí zvířata, která se podílela nejenom na již zmíněném půstu, ale i na večeři. Věřilo se, že na Štědrý večer zvířata promlouvají lidskou řečí, tak aby si před Bohem nestěžovala na špatné zacházení od lidí. Odtud snad i pochází postní bezmasý charakter večeře. Štědrý večer byl vždy výsostným okamžikem rodiny, její jednoty a soudržnosti. Pokud tedy chceme na ni někoho pozvat, pak mysleme především na ty, kteří by ten večer zůstali sami. Ti, kdo mají vlastní rodinu, ať si ho pěkně užijí spolu. A ať se radují z největšího dárečku, jímž je vtělený Spasitel.

Katolický týdeník 51–52/2012