14. neděle v mezidobí B (Ez 2,2–5; Ž 123; 2Kor 12,7–10; Mk 6,1–6)

Mnozí lékaři by mi asi dali zapravdu, jak těžké je léčit své vlastní příbuzné a mnozí kněží, jak těžké je získat si důvěru u své rodiny. Staří Řekové říkali, že filosof má těžký život ve své vlasti a podobně orientální přísloví pravilo, že prorok není přijímán ve své vlasti a lékař neuzdravuje mezi svými známými. Přesně toto přísloví také cituje Ježíš v dnešním evangelním úryvku, když reaguje na nevíru svých rodáků. Na začátku 6. kapitoly Markova evangelia totiž Ježíš přichází do svého domova, malého bezvýznamného městečka Nazaretu. Předchází jej pověst člověka obdařeného velkou duchovní silou a zázračnými schopnostmi uzdravování. V Nazaretu se však jakoby Ježíšova mise brzdí. Uzdravuje tam jen několik málo nemocných a odchází odtud roztrpčen. Diví se jejich nevěře.

Nazareťané nepopírají, že jejich krajan je obdařen mimořádnými schopnostmi. Jenže jejich přijetí Ježíše právě na tom ztroskotává. Nedokážou se překlenout přes Ježíšovu obyčejnost. Znají přece jeho matku (která je v Markově evangeliu zmiňována pouze na tomto jediném místě), jeho příbuzné, vědí, že je z chudých poměrů, bez vzdělání, je obyčejným řemeslníkem. Že by tento člověk, kterému vidíme až do žaludku, kterého máme už dávno zařazeného do příslušné přihrádky mohl být opravdu výjimečný? Že by dokonce mohl být Božím synem? Ani náhodou! Maloměstská žárlivost a závist nám nedovolí něco takového připustit.

Ježíš se vší pravděpodobností navíc vypadal docela obyčejně. Nebyl to asi žádný zvláštní sympaťák ani manekýn či krasavec, jak jej zobrazují mnohá křesťanská umělecká díla či tvůrcové různých sentimentálních filmů o jeho životě. Vůbec nebyl ani tak tělesně dokonalý, jak jej chápou scholastičtí teologové, kteří tvrdí, že on přece musel být dokonalým člověkem i po tělesné stránce. Nikoli. Samo evangelium nám předává onu zprávu z Nazaretu, kde obyčejnost Ježíšova zjevu i původu jsou kamenem úrazu a důvodem nepřijetí od jeho krajanů. Boha si opravdu představovali úplně jinak.

Bůh do našeho světa a života vstupuje po svém, zcela obyčejně a jinak, než my bychom si vysnili: skrze naše vztahy, naše obyčejné starosti, radosti i bolesti, skrze syrovost lidskosti i přírody. To Boží se skrývá teprve pod povrchem a zahlédnou pouze ti, kdo po tom touží. A naprosto stejně je to i s Božím Synem, Kristem. Ani on se neprosazuje triumfálními a teatrálními gesty, mocí ani násilím, ale jeho sláva je skryta pod nánosem obyčejné lidskosti a slabosti. Nevnucuje se. Tam, kde nevidí otevřenost pro víru, ale naopak se setkává s rozhodným odmítnutím, nic nezmůže ani Boží všemohoucnost. Kristus, přesně v linii svých předchůdců proroků, je tím, jak píše Izajáš, který „neměl vzhled ani důstojnost, byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili, byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili“. Avšak právě jeho rány nás uzdravily.

Ten kdo vyhledává zázraky, zjevení a extáze, ten se zaručeně s Bohem mine. Boha nepotkáme ani v momentech našeho triumfu, slávy a popularity, ale naopak ve chvílích odmítnutí, ponížení a pohrdání. Právě v takových chvílích, i když jsou nám vrcholně nepříjemné a instinktivně se jim vyhýbáme, si můžeme být naprosto jisti, že jdeme správným směrem a můžeme pochopit Pavlova slova: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“. Uhnízdit se v pohodlí úspěchu a popularity znamená zaručený pohyb dolů, od Boha k přízemnosti, k ulpění na sobě samém a svých vavřínech. Naopak ony chvíle opuštěnosti a odmítnutí osvobozují a zvou vzhůru, k pohledu na Kristův kříž a zmrtvýchvstání, k pochopení toho, že Bůh si vyvolil to, co je slabé, aby zahanbil silné, vyvolil to, co je v očích světa neurozené a opovržené, aby se žádný člověk nemohl vychloubat. Vždyť, jak opět píše Pavel, bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.