6. neděle velikonoční B (Jan 15,9–17)

Většina dnešní populace si asi pod slovem láska představí něco, co má cosi společného se sexem. To druhé, co si pod tím slovem povětšinou představí, je láska ve smyslu být na všechny hodný, obětavý, všem vyhovět a udělat vše, co jim člověk vidí na očích. Takovouto lásku by asi mnozí naši současníci spíše nazvali hloupostí. Ani to první ani to druhé není láska, kterou má Ježíš na mysli. Jistě, na mnoha místech evangelia také vybízí k milosrdenství, soucitu, obětavosti, úslužnosti, spravedlnosti, pokoře. To vše je součástí křesťanské morálky, ale evangelní láska, to je něco jiného.

„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás…milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Ježíš v Janově evangeliu spojuje slovo láska s Bohem Otcem. Láska je jedna jediná linie bytí, existence, vztahu, mající zdroj v Otci a od něj se přelévající na Syna a přes Syna na nás a zase zpět přes Syna k Otci. Láska není něco, co přirozeně my sami děláme nebo umíme, není to něco, čeho bychom byli schopni ze své vlastní lidské přirozenosti. Právě proto nám to stále nejde, a proto také lidský svět se neustále dostává do svých krizí, způsobených neschopností překonat naši živočišnou přirozenost. Evangelní láska je něco, co se musíme učit přijmout od Krista, protože to nepochází z nás.

„To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ Evangelní láska prýští z radosti z toho, že zůstávám v Bohu, že spočívám v bezpečí společenství Nejsvětější Trojice, všeobjímající a vše propojující Boží přítomnosti. Žádný tvor mi není cizí a také já nikde nejsem cizí, nikde nejsem sám. Láska Otce a Syna, Duch Stvořitel, naplňuje všechna zákoutí vesmíru i mé duše. Chce mě skrze Kristovo evangelium přivést k pokoji, klidu, spočinutí, usebrání. Nenaučím se lásce, pokud budu zapomínat na její zdroj, na Boha. Prvotní je to, co se odehrává mezi mnou a Otcem skrze Krista Ježíše. Všechno ostatní z toho pak vyplývá. Kdo má Boha, má všechno a kdo miluje Stvořitele, bude milovat i jeho stvoření. Rovněž se nenaučím lásce, když ji budu chápat jako úkol, povinnost, z níž mě bude Bůh zkoušet a soudit. On nečeká až budeme „hodní“ a dokonalí, aby nás mohl mít rád. Naopak, on je ten, který nás miluje jako první, bez podmínek, bez výhrad. Právě proto je jeho láska tak zranitelná, proto ji tak těžko chápeme a opětujeme.

A na druhou stranu, lásce se nenaučím ani tehdy, když si ji představuji jako něco, co jde samo, co mě uspokojuje, baví a nic mě nestojí. Skutečná láska, které mě chce naučit Kristus, naopak stojí mnoho, všechno. Právě proto je jejím vyjádřením kříž. Pán ode mě nechce nic menšího, než mě samotného, moji přítomnost, mé svobodné přitakání k životu. Pokud upřímně zpytuji svědomí, pak zjistím, že ve skutečné lásce, té, kterou mě učí Pán, jsem každý den začátečníkem. Nezbývá mi než to uznat, nezbývá mi než prosit: „Pane, pomoz mé malé lásce, přijmi mou každodenní snahu začít znovu.“